BARBORA BÁLKOVÁ

MASKY

2008

Na fotografiích ze série Masek je zachycena stále jedna a táž tvář, s neutrálnim výrazem a pohledem cíleným dopředu. Charakter portrétu ale neudává výraz tváře, nýbrž maska, která ji překrývá. Jednotlivé masky jsou vytvořeny z různých materiálů, ať už biologických, jako třeba květy, některé druhy potravin /šunka, chléb, cukr, vejce/, zvířecí produkty /peří, chlupy/, nebo nebiologických, člověkem vytvořených předmětů denní potřeby /hodinky, formičky na cukroví, brýle, bankovky atp./, jejichž využití pro vytvoření masky je poněkud netradiční, přesto třeba plechové formičky mohou evokovat skutečnou středověkou rytířskou zbroj. Další materiály jsou spíše vzdálené potřebám obličeje. Například sbírka starých hodinek po mých předcích několika generací pospojovaná tak, aby pokryla obličej, vytváří obludný dojem monstra, které má vepsáno ve tváři nekompromisní plynutí času. I když jde stále jen o netradiční pokrývky tváře při stejném formálním provedení, volba různých materiálů si vyžaduje odlišný výklad jednotlivých masek. Některé opravdu fungují jako jakési brnění chránící křehkou tvář /např. formičky/, jiné tvář spíše odhalují ve své surovosti, /např. šunka/, která připomene člověka s popálenou pokožkou, odhaleného na spodnější vrstvu kůže. Jiné křehkost tváře ještě zvýrazňují jako v případě masky z peří, která umocňuje dojem zranitelnosti člověka. Pouhé zakrytí tváře, s ponecháním stejného výrazu očí, vytváří rozmanité a silné působení. V tomto smyslu se mi připomněla stará známa pravda, kterou si mírně přizpůsobím a to, že masky dělají člověka. Obyčejně to bývají oči, jež na výrazu tváře mají hlavní podíl. Zde tím, co za celou tvář „mluví“, je bezkonkurenčně maska.
Maska sama o sobě mne zajímá jako cosi, co víceméně v přeneseném slova smyslu patří k našemu každodennímu životu. Je to forma zbraně, kterou užíváme za účelem obrany, ochrany, zastrašení, ale i vábení, zvýšení atraktivity, pobavení, zvýraznění emoce, demonstrace určité sociální role, postoje atp.

Lat.mascus-škraboška

Líčení tváře či celého těla nebo nošení nápodoby lidské hlavy či hlavy bájné bytosti se objevuje od pravěku ve všech kulturách. Byly zhotovovány ze dřeva, kůry, hlíny , kovu ad. hmot /např. z kamene, když byl součástí architektury/. Líčení tváře- stejně jako nošení šperků- sloužilo v pravěku a starověku k ochraně před zlými démony, teprve později získalo zdobnou funkci, v římské antice si ženy líčily nejen tváře, víčka i řasy a barvily si vlasy, ale i modře zvýrazňovaly prosvítající cévy.
Maska má magickou funkci, její nositel se ztotožňoval se silami a vlastnostmi ducha nebo zvířete, které maska představuje. Byla proto součástí rituálních obřadů, kultovních tanců a odrážela prvotní představy o světě, vysvětlení jeho zákonitostí a lidskou snahu ovládnout je např. kultem předků, loveckými kouzly /jeskynní malba kouzelníka v Trios Fréres, jelení lebky upravené k nasazení na hlavu/. Vývojem se masky rozšířily podle poslání do mnoha druhů, vedle kultovních /m. zavěšená na kůlu byla obrazem Dionýsa/, ochranných /gorgoneion/, válečných aj. vznikly i masky divadelní, posmrtné /kult mrtvých/, potupné – nasazované odsouzencům. Svou funkci si maska podržela i ve středovku /karnevalové, na hlavicích sloupů, stavební prvky, miserikordia, knižní malířství/, kde byly odvozeny nejen z reality a fantazie, ale i antických a orientálních pramenů. V renesanci a baroku ožilo povědomí významu masek v užitém umění, např. v přílbách majících podobu ptačí hlavy, např. orlí, v architektuře se vedle gorgoneionu prosadil také maskaron. Od 16. stol. se maska stala i ženskou módou v podobě škrabošky /P. Longhi, Tiepolo/. V novodobém umění se m. spojila s tématem přestrojení, zejména v sociálně kritických proudech /politická grafika, P. Picasso, E. Barlach, J. Ensor/.
Výtvarné umění, Výkladový slovník, Jan Baleka, Academia 97