ONDŘEJ ROUBÍK

MATĚJ SNÍLEK

21. 3. – 25. 4. 2013

„Jmenuji se Matěj Snílek. Je mi třicet let a žiji s mámou a tátou v domě po dědečkovi, kousek za Prahou. Mám to tam rád, protože všude kolem nás je příroda. Pole a lesy a taky rybník, kam chodím jednou za čas krmit ryby a kachny. Před dvěma lety jsem se rozhodl, že začnu studovat. Chtěl jsem jít na práva, ale bylo mi řečeno, že jsem trochu ´´pomalejší ´´ a takového člověka nemohou prý na právnickou fakultu přijmout. Řekli mi, že bych určitě nestíhal látku, která se u nich učí. A i kdyby, s takovým smýšlením bych prý jednou stejně neměl oprávnění cokoliv zastupovat a hájit. V jakémkoliv procesu. Dodnes nerozumím, jak to mysleli. Dva roky mi z toho bylo smutno. Ale proč vám to vyprávím… je to pár dní, co se mi něco přihodilo. Něco, co úplně změnilo proces mého života. Obrátil jsem se na víru. Tak trochu v sebe a tak trochu v boha. Je pravda, že se stále nemohu rozhodnout, v jakého. Ale mě to moc nevadí, protože zatím mám alespoň sebe. Začal jsem věřit, že budu-li chtít cokoliv ovlivnit, stvořit nebo neudělat, mám k tomu veliké oprávnění. Rozhodl jsem se však, že prozatím budu spíše jen tvořit. Tak jsem vybudoval svět takový, jaký měl podle mě vždycky být. Každý večer a každé ráno, před každým jídlem, se poctivě modlím: ,,Matěji, dobře víš, že vše, co kolem sebe vidíš a cítíš je skutečné. Taková je pravda a takové je tvé smýšlení. Lodě se nepotápí. Svět bez mizerů je jako letní strom bez listí a svatí jsou svatými, protože nejvíce pochybují. Lidé se neopouštějí. Přízraky chrání, nikoliv straší a zůstat stát a o nic se nesnažit, když všichni běží, aby uměli všechno, je něco, na čem se musí člověk hodně nadřít. Víš, že takhle je to dobré a pokud ne, nejsi Snílkem. Nedopusť Matěji, aby to bylo jinak. Jsi můj a já jsem tvůj a v tom si žehnám.“ Nechal jsem se tím zcela pohltit a mám radost, protože jsem konečně silný. Vím už dokonce, že tahle síla se nesmí podceňovat, byť pochází z radosti hlupáka. Když mi bylo v posledních dvou letech nejvíce samotno, učil jsem se pro tuto radost také každý den, sám od sebe, malovat. A namaloval jsem osm obrazů. Proto, že jsem chtěl, aby to nebylo jinak. Táta s mámou říkají, že se mi povedly a klidně je můžu vystavit i ve městě. Tak je vystavuji. Nejsou o ničem jiném, než že pokud člověk přijde o rozum, je to tím, že si odepřel právo smýšlet o světle, jako o jiném druhu tmy. O tom, čemu se učí, jako o jiném druhu toho, co už dlouho ví. A protože víra, na kterou jsem se obrátil, není nic jiného, než druh Matěje, který chodí jednou za čas krmit ryby a kachny k rybníku a je pomalejší, shledal jsem právem, že v takové víře už nemohu nikdy udělat nic, co by bylo úplně zbytečné.“
Ondřej Roubík (1988), AVU Praha, ateliér Jiřího Petrboka, a The Prince’s Drawing School, Londýn. Jeho nová serie obrazů se zabývá propojením zdánlivě realistické malby s konkrétním, zdánlivě realistickým příběhem ,,jednoho“ člověka.